Dne 26. ledna 2021 zemřel profesor Jiří Beránek.

Člověk, který ve své tvorbě reflektoval, intenzivně propojoval a prezentoval sepětí člověka a krajiny.
Člověk, který krajinu miloval.
Člověk, který osobně a osobitě vnímal její historii a lidský otisk v její formě.
Člověk, který v krajině hledal stopy dávno zmizelého.
Člověk, který v ní stopy zanechával s vědomím, že jednou zaniknou.
Člověk, který se mohl ostatním jevit jako relikt, residuum, anachronismus. Odmítal výdobytky virtuality. Vlastní mu byl autentický vztah prožívaný v reálném časoprostoru. Se vším, co tento nárok přináší, odhaluje a vyžaduje. S emocemi, tvary, pachy, dotyky a tělesností.
Člověk, který provokoval.
Člověk, který se rval za své pravdy. V době, která si potrpí na uhlazenost, distanci, korektnost.
Člověk, který urážel s cílem zakoušet opravdovost bytí.
Člověk, který vrženost ohledával se vším všudy.
François Villon, Vladimir Vysockij, Jack Kerouac.

Dlouhá řada jeho studentů svědčí o jeho působivosti a působení.
Ať tak či onak, všech se „dotýkal". Je mnoho lidí, kteří se nám jen „zjeví". Jiří Beránek se zpřítomňoval. To rozhodně není málo.

A zůstává po něm velká mezera. Prázdno a smutek.

Vystudoval na Akademii výtvarných umění v Praze, obor sochařství u profesorů Vincence Makovského a Karla Lidického.
Mezi léty 1995 až 2008 působil na VŠUP v Praze jako vedoucí ateliéru. Od roku 2008 zakládal ateliér Socha a prostor na Ústavu umění a designu ZČU v Plzni, později na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara.

Je smutné, když padne mohutný strom - solitér.
Je to o to smutnější, když se nejedná o strom, ale o člověka.
Je smutné, když tím člověkem byl Jiří Beránek...