„Dělám dřevěné bozzetto, model, který se pak odlije do bronzu. Figuru s draperií jsem už dokončil s přítelem sochařem Martinem Rajčanem, bez kterého bych si na to netroufl, a pomáhal nám také architekt Luboš Loibl. Dělali jsme hrubou konstrukci z jednoho kmene na pile Jana Solánského, kde nám maximálně vyšel vstříc a vysokozdvižným vozíkem nám zvedal a obracel jednotlivé kusy dřev a pak celou sochu, kdykoli jsme potřebovali," popisuje Boris Jirků.

Sochu letos umělci dodělávali v sadu u kamaráda Antonína Šarmana v malebném prostředí Valašska v osadě Solanec pod Soláněm a se sochou manipulovali hydraulickými zvedáky. Momentálně probíhají práce na pile na náročně statickém stojanu soklu 7x7x6m, který bude také z bronzu s ocelovou konstrukcí uvnitř. „Je to plastika na hranici mých možností a schopností. Ale mohu říct, že to je velká zábava, každodenní dřina s motorovými pilami, bruskami a dlátem, ale i množství vyřešených problémů a technických řešení. Paradoxně mi pomohla pandemie, protože jsem byl zavřený doma a mohl jsem jen pracovat na soše, nebo učit a vést výuku figurální kresby/malby online, kdy jsem někdy hodnotil do dvou do rána," říká profesor Jirků. „Obávám se, že to bude největší figurální plastika v Praze, po jezdecké soše Jana Žižky od Bohumila Kafky, ale ta je i s koněm," dodává Boris.